Sdílejte
Milující se pár, ilustrační foto. Autor: PixaBay

ČR – Můj první příspěvek. Přemýšlela jsem, o čem by asi tak měl být, když je to ten můj první příspěvek, ale nakonec jsem došla k tomu, že přemýšlet vůbec nemá smysl, a že mám radši jen psát, co mě napadne. Právě proto, že je to můj první příspěvek.

Takže první, co mě napadá, je článek, ke kterému jsem se nedávno (počítám, asi tak včera) celkem nevinně a omylem dostala.

Jsem internetový mág. Kolikrát něco zmáčknu, na něco kliknu a ani nevím, kde to najednou jsem. Všude kolem spousta reklam a já všechno musím vyzkoušet, ozkoušet a přezkoušet. A tak jsem zrovna narazila na jeden článek, který se zabýval vztahy. Říkala jsem si, že se mi to může hodit, počtu si, něco se třeba přiučím. Brala jsem to tak, že to může být minimálně zajímavé. Protože každý ty věci vnímá trochu jinak…

Jenže pak přišla ta osudná věta: „Dřív nebo později uklouzne každý.“

Dívala jsem se na článek, znovu si četla tu větu a ptala se sama sebe, jestli je to to, co myslím. To „uklouznutí“ měla být nevěra.

Dívala jsem se před sebe, pak zase na článek, pak zase před sebe a zírala jsem doblba. Přemýšlela jsem nad tím, kdo článek psal. Byla to žena? Byl to muž? Kolik mu mohlo být? Co má všechno za sebou?

Já jsem možná naivní a hloupá, ale odpouštět nevěru a brát ji jako něco normálního, copak to se vážně děje? Nemůžu být přece jediná, kdo si myslí, že je možné být s jedním člověkem celý život. Nebo minimálně, nesnažit se mu ublížit. Zachovat důstojnost oběma, nepodvádět se. Copak by to lidé, kteří se doopravdy, ale doopravdy mají rádi dopustili? Copak by měli důvod hledat jinde, když mají rádi?

Chci věřit na lásku. Na opravdovou lásku, co neodejde v momentě, kdy se člověk začne nudit. Naopak. V ten moment byl člověk neměl myslet jen sám na sebe, neměl by zapomenout ani na toho druhého. To, co má třetí (milenec/milenka) pro druhého je většinou chvilková záležitost, co cítil i oficiální pár na začátku vztahu. A všechno, co časem zevšední, se stává takovou obnošenou vestou, co přestaneme nosit a jdeme si koupit novou. Ale ona se zase obnosí… A tak je to pořád dokola.

Tak se lidi pořád rozvádějí a dávají dohromady a rozcházejí a hledají pořád něco, čemu se marně říká „láska“.

Jenže někdy je to o tom, že lidé tu lásku mají, ale přestanou si jí vážit, a tak hledají rozptýlení jinde. Myslet na sebe a na svoje potřeby je jednoduché, ale člověk by nikdy neměl zapomínat, komu říkal „miluju tě“. Jsou to silná slova, sama jsem na ně skoupá, ale za to vždycky vím, komu a proč je říkám.

Ne nadarmo se říká, že kolikrát chceme nejvíc až to, co jsme právě ztratili. My, tvorové lidští, jsme totiž od přírody takoví. Jsme zvědaví a pídíme se po tom, co jsme ještě neměli. A to většinou jen proto, abychom zjistili, že nakonec všechno chutná stejně.

Neříkám, že všechny páry spolu mají zůstat do konce života, to určitě ne, pokud to tak necítí, ale co cítím, že by se nemělo, pak lhát. Lidi by k sobě měli být upřímní. A že nevěra sakra bolí…

Vím, pro většinu se teď na to dívám možná z pohledu malého dítěte. A opravdu jím jsem, i když věkově mu neodpovídám. Ale světu dospělých nerozumím.

A jako už po stopadesáté stejně dojdu k tomu, že vztahy opravdu nejsou vůbec jednoduché a hlavně je každý úplně jiný.

Autor / Zdroj: idiotka.cz

Denisa S., redakce ZE

Komentáře