Sdílejte
Zradí NATO v kritickém okamžiku? Jakou hodnotu mají slova vysokých politiků. Zdroj: © Sputnik/ Grigoriy Sisoev

V roce 1990 západní politici opakovaně ujišťovali sovětského lídra Michaila Gorbačova, že NATO se nerozšíří na východ od německých hranic. Neuplynulo ani deset let a tento slib porušili, říkají dokumenty z archivů z jednání obou stran, která probíhala po bourání berlínské zdi. Nebyl poslední.

Vědci z renomovaného Národního bezpečnostního archivu (National Security Archive), jež se specializují na získávání tajných informací od vlády, poskládaly 30 klíčových dokumentů, které zcela jasně ukazují, jak nejvyšší západní politické špičky jednohlasně slibovaly Gorbačovovi, že NATO se nerozšíří na východ. Některé z těchto dokumentů byly již veřejně dostupné po dobu několika let, další dokumenty byly odhaleny jako reakce na požadavek na Svobodu informací pro studium.

V roce 1990, když obě Německa a lídři čtyř vítězných zemí ve druhé světové válce — SSSR, USA, Velká Británie a Francie — jednali o opětovném sjednocení, jenž bylo v září v Moskvě podepsáno těmito šesti stranami, se kapitalistické státy snažily zmírnit obavy Moskvy z toho, že tento sjednocený stát v srdci Evropy bude představovat hrozbu pro Sovětský svaz.

V únoru toho roku americký ministr zahraničních věcí prezidenta George Bushe staršího James Baker ujistil sovětského ministra zahraničních věcí Eduarda Ševardnadzeho, že v Evropě po studené válce NATO nebude válečně naladěno — „méně vojenské organizace, mnohem více té politické, nebude potřeba nezávislých kapacit (less of a military organization, much more of a political one, would have no need for independent capability)“.

Baker slíbil Ševardnadzemu „železné garance, že pravomoc NATO či jeho síly se nepohnou směrem na východ (iron-clad guarantees that NATO’s jurisdiction or forces would not move eastward)“. Je známo, že ve stejný den v Moskvě řekl sovětskému generálnímu tajemníkovi, že aliance se nepohne směrem „na východ ani o palec“.

Následující den, 10. února 1990, Helmut Kohl, budoucí kancléř sjednoceného Německa zopakoval Gorbačovovi to samé, a to i přesto, že spolu vedli spory o jiných záležitostech.

„My věříme, že NATO by nemělo rozšiřovat sféru své aktivity. Musíme najít odpovědné řešení. Já správně rozumím bezpečnostním zájmům Sovětského svazu a uvědomuji si, že vy, pane generální tajemníku, a sovětské vedení bude muset jasně vysvětlit sovětským lidem to, co se děje,“ řekl Kohl.

Později v únoru řekl sám George Bush starší bývalému Československému prezidentovi Havlovi, že „nebudeme se chovat špatně tím, že budeme říkat, „my vyhráváme, vy prohráváte“ (we will not conduct ourselves in the wrong way by saying, „We win, you lose“)“.

„Řekněte Gorbačovovi, že… Žádal jsem vás, abyste řekl Gorbačovovi, že ohledně Československa a všech dalších zemí se nebudeme chovat tak, aby to komplikovalo problémy, které se mnou tak upřímně projednával (Tell Gorbachev that… I asked you to tell Gorbachev that we will not conduct ourselves regarding Czechoslovakia or any other country in a way that would complicate the problems he has so frankly discussed with me),“ řekl Bush starší Havlovi.

Francouzský prezident, socialista Francois Mitterand, šel ještě dále a prohlásil, že nebyl ani pro to, aby sjednocené Německo vstupovalo do NATO, což otevřeně sdělil sovětskému lídrovi.

Sověti nakonec vyvedli svá vojska z Německa, později i ze všech ostatních východních zemí, bez jediného nepřátelského incidentu. Mezi těmi, kdo se odebral do vlasti, byl i důstojník KGB Vladimir Putin, který působil v Drážďanech mezi lety 1985 a 1990.

Sliby platily jen do roku 1997, kdy byly Česká republika, Polsko a Maďarsko pozvány do NATO. Celkově se od té doby stalo členy NATO 13 států.

Gorbačov i Putin následně na tento porušený západní slib opakovaně poukazovali s tím, že to fundamentálně rozrušilo křehkou důvěru na mezinárodním poli mezi ustupujícím Ruskem a stoupajícími Spojenými státy.

​Nehledě na to Severoatlantická aliance a vysocí západní představitelé nadále tvrdili, že žádný slib nikdy neexistoval. Žádné z ujištění o nerozšiřování aliance na východ nikdy nebylo reflektováno v žádném dokumentu, což znamená, že to byla — pouze prázdná slova.

„Spojenci v NATO rozhodují formou konsenzu a ty se zaznamenávají. Žádné takové rozhodnutí, které by NATO učinilo, nebylo zaznamenáno. Osobní ujištění od lídrů (zemí — red.) NATO nemohou nahradit konsenzus aliance a nevytvářejí formální dohodu NATO,“ vysvětlila aliance ve své zprávě na svých webových stránkách.

Robert Zoellick, klíčový vyjednavač při jednáních o sjednocení, také hovořil o slibu jako o „špatném pochopení“, zatímco bývalý americký velvyslanec v Moskvě Michael McFaul v rozhovoru z minulého roku označil slib za „mýtus“.

Gorbačov ale nebyl v nedávné minulosti jediný, kdo příliš důvěřoval dobrým úmyslům západních politiků. Dalším, kdo uvěřil a doplatil na to, byl bývalý ukrajinský prezident Viktor Janukovyč.

21. února roku 2014 v Kyjevě za prostřednictví Ruska, Německa, Polska a Francie podepsal jako úřadující prezident Ukrajiny dohodu s lídry euromajdanu o řešení politické krize v zemi. Dohoda měla proklestit cestu k politickému řešení ukrajinské politické krize a umožnit zemi vyhnout se rozvoji tragických událostí.

Pod dokumentem jsou kromě bývalého prezidenta Viktora Janukovyče a zástupců tehdejší opozice podepsáni také evropští diplomaté. Jedná se o bývalého ministra zahraničních věcí Polska Radoslawa Sikorského, bývalého ministra zahraničních věcí Německa Franka-Waltera Steinmeiera (nyní prezident Německa) a bývalého ředitele administrativy kontinentální Evropy Ministerstva zahraničních věcí Francie Erica Fourniera. Zástupce Ruska Vladimir Lukin odmítl dokument podepsat.

Po podepsání dohody mezi prezidentem a opozicí opustily bezpečnostní složky centrum Kyjeva. Opozice ovšem odmítla hned další den dohodu plnit a Viktor Janukovyč utekl ze země — členové takzvané obrany Majdanu v noci na 22. února obsadili budovu Nejvyšší rady Ukrajiny (parlament), budovu administrativy prezidenta, budovu vlády a ministerstva vnitra.

„Mě a celý ukrajinský národ cynicky obelhali,“ prohlásil tehdy bývalý ukrajinský prezident.

Podpis dokumentu a následný rozvoj situace okomentoval i ruský prezident Vladimir Putin: „Prezident Janukovyč za zprostředkování tří ministrů zahraničních věcí evropských zemí — Polska, Německa a Francie (…) podepsali mezi opozicí a vládou tehdy, dvacátého prvního, tu dohodu, podle které Janukovyč prakticky svoji moc už odevzdal… On souhlasil se vším, co požadovala opozice: s předčasnými parlamentními a prezidentskými volbami, a návratem ústavy z roku 2004. Souhlasil s tím, že nebude používat sílu. Nejen to, on přikázal odvést všechny policejní síly… Proč bylo potřeba zatahovat zemi do toho chaosu, ve kterém se ocitla?“


UPRCHLICKÁ KRIZE: Soud s Českem. Kvóty jsou jen začátek. Názor


Žijeme ve zvláštní době. Zdá se, že ani verbální sliby, ani podepsané dokumenty nemají žádnou hodnotu, nevytvářejí u zúčastněných stran pocit závazku. Na jakých existenciálních slibech dnes stojí Česká republika? A do jaké míry je v této situaci moudré spoléhat například na článek 5 smlouvy o NATO o společné obraně?— vždyť tato smlouva je také „jen“ dokument podepsaný minulými generacemi těch samých lidí, slib pomoci.

Jan Masák
cz.sputniknews.com

-red.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.

Komentáře